Tak šup, šup...
Z Euromosu se jede po celkem slušné silnici do Yataganu, který už leží v horách. Kdo zná parfém Yatagan od Caronu, pochopí, že jinak vůnět nemůže. Nazvali jsme to pracovně "obrova zahrádka", vypadá to jako voňavá slunečná skalka s poházenými kamínky a bonzajemi, akorát že když přijedete blíž, zjistíte, že kamínky mají rozměry baráku.
Horská oblast okolo Xataganu je proslulá termálními prameny, a když se budete dobře dívat, tak na nějaké určitě narazíte. Ale mimo to jsou tyto končiny pradomovem staré řecké civilizace, uctívající bohyni Hekaté, královnu čarodějnic. Za tou jsme jeli. Najdete nejen zbytky tajemných chrámů, ale také pozůstatky udivujících měst a všechny jsou propojeny tajemnou poutní stezkou.
První místo, na které na narazíte cestou, je Stratonikea (Idrias), ležící na území vesnice Eskihisar (ale v Turecku je Eskihisarů). Zaparkujte u rozpadlé mešity, v duchu národního hesla "zbytečná práce s bouráním, energii věnujeme stavbě nového". Je tajemná a strašidelná, obklopená stejně rozpadlými vesnickými domy a vybafne tam na vás duch nějakého zahaleného muslima, určitě. Jestli teda ještě stojí.
Mešitu obklopuje rozlehlé město, asi tak o tisíc let starší, zahrnující obligátní amfiteátr, ale taky domy, městské budovy a hlavně unikátní komplex půlkruhových gymnazijních budov.
A do rozvalin je zarostlá zcela současná vesnice, kde jsme chtěli ukrást granátové jabko (bylo v křoví na mezi, netušili jsme, že by se k tomu mělo vztahovat něčí vlastnické právo) a baba na nás poslala psa.
Město je krásné a úplně opuštěné (turisty i lidmi).
YatağanAsi 80 km od Bodrumu a je to už nejvzdálenější bod. Přesně u té monstrózní tepelné elektrárny, která je na propagačních materiálech vyobrazena s trojbarevným kouřem, triumfem tureckého průmyslu. To tedy bylo ještě před tím, než chtěli do unice... Za elektrárnou doleva, ne abyste jeli rovně do města, to zabloudíte (a navíc ve městě není nic zajímavého). Dlouhatánská rovná cesta ničím, turecká specialita, vede do kopce a do hor.
POZOR! POSLEDNÍ ŠANCE NATANKOVAT!
A tady začíná drama: v horách se těží hnědé uhlí a po pár kilometrech se pěkná široká cesta změní v písčitý rigól ("rigól eto"), zatočený do absolutně nepřehledných serpentýn. Vlastně jsou to jen vyjeté koleje v písčitém podloží. Poslouchejte instinkty: když slyšíte troubit auto, vězte, že za zatáčkou 50 m před váma, do které nevidíte, se hrne dolů silou motoru nasobeném gravitací monstrum jako z filmu Pet Sematary, naložené uhlím nebo kamením, a FAKT nezabrzdí. Vaší jedinou výhodou v tomto momentě je, že jste i s autem asi tak 1.000x menší a vmáčknete se někam mezi stromy a kamení v obrově zahrádce, kde přečkáte, než se chromovaná bouře se strašným přežene. Než vyjedete na kopec, budete mít tiky a uši jako králík, abyste zaslechli první brukot silného motoru a dokázali si najít skulinku mimo koleje, ze které pak taky dokážete vyjet a nebude to znamenat, že se skutálíte o jedno či dvě patra serpentin níž. Než jsme dojeli na kopec, cukalo mi oko a v duchu jsem naváděla Hekaté, ať dá HRDovi pořádný záhlavec za to, že mne sem vylákal (a sedí v klidu vedle mne, pije pivo z flašky a cpe se tyčinkama).
Po cestě jsme
shlédli rozvaliny chrámu
Lagina. Odbočku jsme několikrát přejeli, než se nám podařilo trefit do tunelu tvořeném jabloněmi (kde se vzal, tu se vzal, stál tam sad). Proti nám jel nějaký starý Tofas, který vzápětí objel travní kličkou jabloň a začal nás sledovat. V očekávání nejhoršího jsem mu začala ujíždět, držel se nás jak klíště, ale naštěstí nestřílel. Bohužel, nechali jsme se zatlačit do pasti slepé ulice, která končila u brány zříceniny chrámu, tam jsme museli zastavit, chlápek zabrzdil smykem těsně za naším nárazníkem, rozrazil dveře, dvěma skoky byl u nás, než jsme stačili vystoupit, zkásl nás o vstupné, nasedl do Tofasa a odjel na oběd.
My jsme se tedy vydali na prohlídku rozvalin chrámu, který byl zajímavý asi jen tím krásným názvem a podle HRDa měla jden z těch dvou na místě pracujících archeoložek z Holandska pěknou prdel (nevim, ale myslím, že už tam stejně není). Podle fotek ale dnes už chrám zase stojí, danke EU.
Tady jsem trochu váhala, jestli nás Hekaté nepronásleduje a zda by bylo bezpečnější jet nazpět přes Yatagan po sice už shlédnuté, ale osahané cestě. Zlodědkovy geny mne ale přinutily vydat se dál na stratiplnou opuštěnou cestu, navzdory bujným tahačům plným uhlí a ostrým prodavačům biletů. Do kopce úplně opuštěných hor, prašnou stezkou, s deckou benzínu a s tureckou mapou.
Ale pak!!! Ta přehrada!
Najednou se před námi vynořila hráz, zničehonic, překvapivě, v mapě nebyla (kupodivu), vyjeli jsme na hráz, po jejímž vrcholu cesta vedla a koukali jsme s otevřenou pusou: mezi vrcholky kopců se táhla modrá hladina do nedohledna a za zatáčkama vykukovali zvědaví dinosauři. Později jsme zjistili, že se nádrž teprve napouští, takže dnes už určitě vypadá jinak; nicméně, na malebnosti okolí to určitě neubírá. V tu chvíli jsem byla HRDovi skoro ochotna odpustit (kdyby mne o 3 kilometry dál nelákal, aby projela po hraně propasti, kterou zkoušel podpatkem, jestli vydrží - nenechala jsem se zlomit ani výhružkami, že zahyneme na nedostatek jídla a benzínu, ale občas se mi o tom, zdá, jak já, HRD a turecký Fiat letíme volným pádem do turecké propasti...).
Pak jsme (znovu) potkali vojenskou policii, které jsme se už u přehrady ptali na cestu - vydali se za námi, protože se jim nezdálo, že by se nějaký turista v malém stříbrném autíčku mohl vymotat z přírodní pasti. Pomohli nám z díry (fakt to byla cesta k propasti, a to poleno, co mi HRD odtahoval z cesty, byla spadlá závora) a poslali nás dál - jejich "asi tak kilometr a pak odbočka" bylo nakonec kiláků sedm. Na dotazy po možnosti koupit benzín se jen škrábali na hlavě.
Náš cíl byl jasný - na vrcholku hory rozvaliny města
Labranda. Když jsme se tam dokodrcali, otevřel se pohled na Mylás (hluboko) pod námi a bylo jasné, že už pojede a) jen z kopce, b) po hnusné a rozbité, ale asfaltce, a že tedy nezemřeme a dojedeme do civilizace i bez paliva, sedla na mne taková úleva, že jsem odmítla vystoupit z auta, ležela jsem s hlavou na volantu a tekly mi slzy štěstí (no to už asi kecám). HRD to šel prozkoumat sám, vyběhly na něj kozy, slepice, kachny, želva a ještěrky a za nima chlápek, obligátní výběrčí vstupného a prý 2x. HRD že nedá, že já nikam nejdu, ale chlápek že ne, že jsme přijeli ve dvou, tenhle týden (měsíc?) jsme první, tak dvakrát. HRD to tedy zaplatil, ale přišel za mnou zpět do auta, že když mám placíno, ať laskavě vylezu a koukám si to vstupné užít.
Chlápek když viděl, že lezu ven, se nám ještě pokusil prodat med; vypadal bídně a BIO, tak jsem si koupila věnec fíků. Povzbuzen úspěchem se mi pokusil prodat kachničku a kozla, ale HRD mi to zakázal.
Ale stálo to za to. Labranda je unikátní město, domy stály terasovitě nad sebou, střecha spodního tvořila chodník a zahradu horního. Překrásné místo, provoněné parfémem Yatagan, teplé, slunečné, s úchvatným výhledem z nejvyšší hory (600m - tak jo, tak kopec) v širokém okolí, napájené vodou teplých i studených pramenů. Tady se muselo nádherně žít.
Bohužel, můj truc zahrnoval i (podle HRDa úmyslné) vybití baterky ve foťáku, takže mám jedinou, ne moc zajímavou fotku - musíte tam prostě jet sami. Labranda (Lambranda, Labraynda) je dostupná i poměrně pohodlnou cestou z Mylásu, asi 15 km do kopce po rozbité asfatce. Rozhodně vás sem doveze taxík, možná i dolmuš. Nemusíte absolvovat dračí smyčku přes Yatagan, ale zase to nebude tak napínavé a neuvidíte obry a dinosaury. A ty pěkné vojáky.
Pak už jsme jeli domů. Z kopce jsme víceméně slanili bez klimatizace a šlapání na plyn, hned na kraji Mylásu jsme natrefili na několik benzínek (HRDovy chytré rady: "Jeď k té další, třeba tam bude levnější benzín, no musíš se přece podívat!" - já: "Měla jsem tě hodit do propasti.") a natankovali + pistáciová čokoláda + turecké kafe. Nevěřila bych do té doby, že malý Fiat (Palio?) tohle zvládne - taky jsme na cestě nepotkali nic menšího, než Ladu Nivu, nepočítaje Tofase, který ale evidentně jezdil jen po jabloňovém sadu. Nic se neulomilo, neupadlo, nerozdrncalo víc, než při převzetí. Jenom majitel, když si ho bral nazpět říkal, že nám dal červené auto, proč mu vracíme šedé, včetně skel. Původní barvy byly jen tankové průhledy, kam dosáhly stěrače.
Dej si sklenku, nevíš co tě čeká venku.