Kočička není tuhá, jak by bylo stylové ve vchodu na hřbitov, ale odpočívá. Jendak tam bylo na chcípnutí, druhak Želví pahorek je místo k meditaci, tak rozjímala.
Jojo, želvy. Želvy. Všude. Různé. Velké, malé a nenažrané.
Krmením želv se získávají Buddhovy zásluhy. My jsme jim nic nedali, ale najednou se na hřbitově objevil zájezd záškoláků a nacpali je svačinama od maminek. Jenže vodě nežijí jen nevinné, přátelské želvičky.
Ne, krokodýla nemyslím, ten je v pohodě, ten je vidět. Možná někteří z vás znají jednu z mých obsesí, zaměřenou na ryby. Nesnáším živé ryby, v rybníku se nekoupu, v moři jen se sebezapřením a poté, co jsem se potápěla v Rudém Moři to považuju za kousek rovný seskoku z mostu do Orlíku. Na gumě.
Koukala jsem, jak puberťáci živí želvy a najednou se objevilo pod vodou něco, co mne vyděsilo k smrti: voda začala vřít, nad hladinu se vynořila tlustá držka s odulými rty a licosy vlající z koutků tlamy - Pepa Dvořák! Ó hrůzo! Poznám bezpečně pstruha, fugu, kladivouna, úhoře, přibližně kapra a sumce. Ze všech ryb, které znám, myslím, že toto byl sumec. Ale hubu měl větší, než Pepa Dvořák a bylo jich tam na desítky, možná stovky. Vždycky někde zavířila voda a nad hladinu se vynořila ta strašná morda, byla jsem tak paralyzovaná, že jsem to ani nedokázala vyfotit.
Jediná foto lochnessky - hlavička; velikost srovnejte s květináčem, který můžete vidět na dalších obrázcích.