viewtopic.php?f=3&t=46&st=0&sk=t&sd=a&start=100#p21625
Tady o tom taky něco píšou.
Projeli jsme několik dalších kilometrů a zajeli na malé, štěrkové parkoviště. Postávali tam dva hnědáci. Mělo mi to být podezřelé. Ten větší měl poťouchlý výraz. Menší kůň se tvářil drze. S naprostou samozřejmostí se ten větší postavil za naše auto tak, abychom nemohli odjet, zatímco ten drzoun přišel k nám a jeho uši i oči naznačovaly: „koukejte mi něco dát, nebo uvidíte!“ Tomu se nedalo odolat, a i kdyby, tak jsme neměli jinou šanci.
Když nám snědl první krajíc, přišel jeho silnější kamarád a také se nechal pohostit. To bylo v pořádku. V pořádku nebylo to, že chleba došel a na našich koňských přátelích bylo vidět, že se jim to nelíbí a že jim dochází trpělivost. A byli sehraní. Starší se opět postavil za vůz a mladšímu se začala do výrazu drzosti vkrádat výhrůžka. Legrace přestávala, pochopili jsme, že jsme jim padli do pasti. Věděli jak na to. „Počkej, koníčku, vidíš, že už nic nemáme, tak my v klidu pojedeme, jo?“ Tvářil se, že neumí česky. A že se začíná vztekat. Odfrkl si, zvedl hlavu a zaržál. Ten větší za autem se na něj podíval a také odfrkl. Mladší kůň do mě dloubl nosem. Nevypadalo to dobře, sáhl jsem po klice dveří, kůň ztuhl a napjal se.
http://www.fiftyfifty.cz/Rajem-koni-New ... 258000.php
Ale já byl uprostřed louky, dva kilometry za městem, neměl jsem se kam schovat a ten bílej byl fakt nasranej a kousal.