Silnice přes hory ke Geysiru byla stále ještě kvůli sněhu zavřená, tak jsme musely objet celou východní část jezera Þingvallavatn. Alespoň jsme projely další chatovou osadou a utvrdily se v tom, že Islanďané mají letní domy ve stejné oblibě jako Češi.
Nachvilku jsme se zastavily u kráteru Kerið, ale když chvilku po nás přijely na parkoviště dva zájezdové autobusy, vytratily jsme se rychle do auta a jely dál na sever. Ostatně množství turistů bylo jedinou skvrnkou na dokonalém dni. Holt bylo znát, že polským dělníkům zakázali jeden den v roce pracovat, tak všichni vyjeli na výlet.
Haukadalur, Geysir, horká voda a gejzír Strokkur – o té nádheře jsem tu už básnila a vím, že i příště mě bude těžké od tryskajícího Strokkuru dostat.
Tentokrát se někam pod davem turistů zatoulala šňůra vymezující prostor okolo Geysiru, kam by se nemělo chodit, tak jsem se ocitla az přímo u něj. Bylo krásné podívat se do jeho nekonečné hlubiny, ale pocit, že by se třeba zrovna právě v ten okamžik, kdy se k němu nakláním, mohl rozhodnout vytrysknout, mě úplně klidnou nenechával.
Příště zkusím nafotit seriál, ale až v létě, protože v chladném počasí vše halila pára a třeba díra, která celou podívanou završí, nebyla tentokrát vůbec vidět.
Na závěr jsme zajely k vodopádu Gullfoss.
Přiznám se, nešla jsem až k němu. Odradila mě vyhlídková plošina, která vypadala jako veřejné kluziště. Protože i cesta byla celá zmrzlá, vyšlapali lidé na druhé straně provazového zábradlí cestičku ve sněhu. No, nic pro mě.
Navíc jsme s Martinem nebyli na stráních nad vodopádem, takže jsem si mohla užít něco nového.
Dej si sklenku, nevíš co tě čeká venku.