Nejhorší mejdan mého života

[(skrytý)]

Zamlada, hodně mlada, jsme s Michalou a Hanou prolízali všechny diskotéky. Nejhorších mějdanů bylo několik, většina z nich je již milosrdně zapomenuta.

Jednou...v Praze, bydlely jsme spolu - já, krásná Michala a Honzík, Michalin 3letý syn (tedy já asi 32 hodin). Michala se nějak rozváděla, ona se nějak rozváděla furt, a zamiloval se do ní jeden hezký, silný, slušný, hodný, mladý hoch Jarda. To byl problém - to byl přesně týpek, které Michala nesnášela. Jediná přijatelná vlastnost byla, že byl hezký: byl to opravdu krásný muž, vysportovaný, s pohlednou tváří, opálený, s moderním účesem a oblečený tak, že sice bylo vidět svalnaté paže, ale tričko nebylo napnuto přes bradavky.
Michale se líbil, moc; když se s ním seznámila, dělal vyhazovače v tom hrozném jugoslávském pajzlu na Budějovické, třípatrová diskotéka a parkovalo se na noční zastaávce (ano, přesně tam, kde parkuju dnes do zaměstnání). Vyhazovač=potenciál kriminálníka=dobrodružství. Ve spojení se vzhledem Adónise ideál Michaliny kalokagathie.
Vztah byl tedy opětovaný, Jarda si hluboce zamiloval i její dítě a plánoval společnou budoucnost. Fungovalo to ale bohužel jen do chvíle, než se Michala dozvěděla, že Jarda si jako vyhazovač POUZE přivydělává při vysoké škole a že to je vrchol jeho fyzického uplatnění. Že drogy prodávat ani trafiky vylupovat rozhodně v pracovní kariéře nemíní, že by spíš tak řídil nějaký podnik nebo účtárnu.
U Michaly to bylo hned, nenykouzlo=nenylasky, ale Jarda to nemohl pochopit. A tak pořád Michalu navštěvoval, nosil jí květiny, sladkosti, Honzíkovi hračky...a Michala mu mile, ale zcela nepokrytě dávala najevo, že nemá zájem, říkala mu to, schovávala se před ním...jenže Jarda vsadil na trpělivost a pochopení ženských rozmarů a tak ji nadále zahrnoval pozornostmi. Ve chvíli, kdy jsem přibyla do Michalina bytu, si už začínala Michala zoufat. Pokoušela se Jardu zneužívat: Jarda denně chodil hlídat Honzíka, aby Michala mohla do práce a na mejdany (no, pokušela...dělala to úspěšně a hluboce, profesionálně by se dalo říci). Taková zdarma spolehlivá aupair. A navíc přinesl vždy večeři a dárek pro Honzíka a než se Michala vrátila domů, uvařil a uklidil. Při troše trpělivosti by začal i prát a žehlit. Myslela si, že Jarda pochopí a vymizí. Jarda, naopak, to asi považoval za projev přízně a stále více si zvykal na Honzíka. Trochu patová situace, kdy obě strany čekaly, co se stane na druhém pólu a obě z toho v podstatě profitovaly.
Jeden z důvodů mého bydlení u Michaly byl ten, že jsem měla být živým štítem proti Jardovi. Měla jsem nařízeno být ironická a Jardu upozorňovat na chyby v provedení domácích i venkovních činností, prostě chovat se přirozeně, a za to jsem nemusela platit nájem. Bohužel - Jarda byl tak hodný, milý a slušný a veškeré domácí práce prováděl tak dokonale, že jsem si ho hned první den oblíbila a doporučila jsem Michale, ať si ho ještě necháme, že by nám mohl vařit a uklízet oběma.

Na můj druhý den v Praze byl připraven mejdan. Jarda měl práci do desíti, pak měl přijet hlídat Honzíka. Domluveno bylo předání klíčů u Jardy v prci na Budějárně, dámy by pokračovaly do víru velkoměsta a pán by odjel provádět baby sitting, uklidit a připravit postkocovinovou snídani.
Nasedly jsme do stodvácy a vyrazily na Budějárnu, kde se plán trošku zvrtnul. Jarda tam měl nějakého kamaráda (myslím si dodnes, že to kamarád nebyl, že to byl Jardou placený komplic, který měl Michal vytrestat a odradit od tužeb po styku s kriminálními živly), který nás pozval na skleničku. Jarda převzal klíče a odfrčel taxíkem, Komplic se do nás obul a padala jedna sklenička za druhou...zkrátka jsme se v krátké chvíli namazali jak zvířata.
Protože tam byla fakt nuda, Komplic vymyslel, že dívce ze vsi (jako mně) ukáže skutečnou tvář metropole - takže teď jdeme do "Mjúziku" a až ho zavřou, tak do Silvie (Jonákův Diskoland v Libni, asi pamatujete Jonáka, co měl medvěda, hada, Paroubka a zastřelil manželku). To mne lákalo - Music Land byl vyhlášený, první laser show v ČR (psali o tom tehdy v Blesku a vysílali na Nově) a Silvie, to bylo jasné, to bylo podsvětí, nájemní vrahové, naftoví (LTO) miliardáři, kurvy, pasáci, drogy, obchod se zbraněmi a lidskými orgány...to láká každou mladou dívku (teda myslím...mě jo. Reny a Friday určitě taky.)
Nasedli jsme do stodvácy a odfrčeli do Mjúziku. Řidička nebyla z nejstřízlivějších, pravda, ale co to je proti vrahovi manželky s medvědem na dikotéce?
V Mjúziku, hned asi po třech rundách, ovšem došlo k nějakému zádrhelu s Komplicem. Jal se Michale domlouvat, že jako ten Jarda je hodnej kluk a takové ty kydy, načež se Michala nesmírně nasrala a poručila mi zdrhnout Komplicovi ze spárů, že do Silvie jedem samy, co budeme tahat dříví sebou... Nebylo to úplně jednoduché, nemohly jsme už moc chodit, chodba tam a ven byla dlouhá a ti kluci u vchodu kontrolovali pípákama, jestli nemáte nějakou zbraň a pamatovali si mne od příchodu. Měla jsem podprdu s kovovými kosticemi, které pípaly, a kluci trvali na osobní prohlídce. Ani nevím, jak to tehd dopadlo. Na odchodu mi tedy nabízeli novou osobní prohlídku a já jsem váhala mezi touto nabídkou a Silvií, atraktivita obého byla v tu chvíli pro mne stejná. Tady se sluší poznamenat, jak jsem byla vyfiknutá: měla jsem proužkovaný jugoslávský kostýmek s obrácenými švy, lakovanou kabelečku a zlaté sandály na jehle. Kostýmek-vršek končil těsně pod kosticemi, spodek těsně pod spodní gumou kalhotek. (Když jsem si to koupila a doma zkoušela, říkal můj tehdejší přítel: "Hele, nemáš to naruby?" - obrátila jsem se k němu - "Vždyť ti z toho lezou prsa!" a když jsem se uraženě otočila - "Vždyť ti z toho leze i prdel!" "To chceš jako říct, že v tom nemůžu jít ven?" .....No to si netroufnu, no tak nezvedej ruce a třeba se ti nic nestane..."
Teď byl červenec, 30° i o půlnoci, nic víc nebylo třeba.
Michala mne nakonec nějak přesvědčila, abych se šla družit s ostrými hochy do Silvie, že tohle jsou nuly, ti praví vrahouni jsou jedině tam. A že zdrháme Komplicovi. Nasedly jsme do stodvácy, Michala za volantem, no už neměla ten správný odhad, ťukla do auta před náma. Krásný červený naleštěný novoušký bavorák s diplomatickou značkou - a v něm seděli dva chlápci. Oba dva vystřelili z auta směrem k nám. Když viděli ty dvě polonahé blondýny (krásná Michala nosila podobné modely, jako já, taky horňačka, mimochodem), stali se z nich galantní mladíci a prej že "na skleničku?" - asi jsme vypadaly, že to nutně potřebujeme.
Seznámily jsme je s plánem "Silvie" a jestli by pánové nechtěli ssebou? No tak jo, pojedou za námi, protože nejsou vocaszdejší a netrefí tam. Vyrazili jsme někam, nevím kam, Michala neví kam, ale určitě to nebyla nejkratší cesta mezi Vinohrady a Libní. Bávo za námi. Když už jsme jeli nějak dlouho, páni na nás blikali, Michala zastavila uprostřed nějaké vilové čtvrti a říká: "Běž jim říct, že jsme trochu zabloudili, ale ať se nevzrušují, že tam dorazíme." Udělala jsem si pohodlí, shodila sandálky a kabelku mrskla na sedadlo vzadu, takže jsem jen bosá a skoro holá vystoupila, popošla k autu za námi - a ten blbec Michala najednou udělala frnk! a byla v prdeli. (Později říkala, že neví, proč to udělala, ale že se jí to v tu chvíli zdálo jako docela dobrý nápad.)
Stála jsem tam na neznámé ulici, ve tři v noci, v neznámém městě, Chytrá Horákyně bez dokladů, peněz, klíču, adresy bydliště...stodváca v prdeli a z bavoráku se na mne zubí dva Arabové. Se mi před tím nezdáli tak černí...no neva, rasista nejsem, když to dám třetí civilizaci najevo, tak uvidí, že mám přátelské úmysly a jistě se dohodneme na spolupráci.
Skočím do bavoráka "Sledujte ji!". Hošani vystřelili za Michalou, šílená honička nočním městem, najednou jsme se ocitli ve Vodičkově ulici (tam, jak je dnes pěší zóna a Myšák), kterou Michala profrčela ve stodváce asi stodvácou, zahla doprava na Václavák a stodvácou profrčela všema přednostma zprava na magistrálu. My v bavoráku za ní a za námi policajti ve felicii a s majákem. Asi na úrovni dnes KFC nás smykem předjeli a já jsem začala mírně panikařit - co asi se mnou udělají? Sedím v autě s jedním Albáncem a jedním Izraelcem (proběhly představovací tanečky, během nichž jsem téměř zemřela na leknutí, tehdy měly oba národy pověst ďáblů unášejících nevinné dívky do pekla harémů; jediná šance pro mne byla, že jsem nevinně nevypadala ani maličko, spíš přesně naopak; tohle by si žádný šejk do harému nenasadil, leda tak nějaký Helmut do Lebensbornu na hlídání s bičem a v koženém prádle).
Tedy: já, skoro nahá, bez bot, dokladů, totožnosti, v autě u dvou strašných Maurů, v noci uprostřed Václaváku, pácháme zločin překročení rychlosti. Hlavně nesmějí volat mým rodičům, aby si ověřili moji totožnost, to bych nepřežila! Rozhodla jsem se to vykomunikovat. Vystoupila jsem ze zadních dveří a nastoupila, se zcela vážnou tváří, na ty dva chudáky příslušníky, co se v 90. letech báli použít jakékoliv násilí, aby nebyli zase obviněni z nadržování komančům: "Prosímvás, já vám to vysvětlím. Mohli byste dohnat tu škodovku, co jela před námi? Řídí ji moje kamarádka, má všechny moje doklady i boty, omylem mi s nimi ujela..." Policajti, třímajíce v rukou diplomatický pas řidiče bavoráku, jen nevěřícně zírali. Dodnes nevím, kdo to byl, ti cizinci, ale asi nějaké STB šarže, protože starší z příslušníků se probral, zavřel hubu, otevřel mi dveře auta a pronesl: "To je v pořádku, madam, prosím pokračujte v jízdě..."
Tak jo. Kam ta kráva ale jenom mohla odjet, korva?
Dedukce: sice úplně přesně nevím, kde bydlíme; kde je Silvie nevím vůbec; ale jsme na Václaváku a to je kousek od Žižkova, tam bydlíme; Žižkov bude blíž, než Silvie; Michala jela domů. Jedem domů, mejdan bude doma (dodnes nevím, proč mne nikdy nenapadlo, že by mejdan skončil?)
"Hoši, jedeme na mejdan k nám domů."
"No prima, kde to je?"
"No to nevím úplně přesně, ale je to na Žižkově a na paneláku visí billboard s fidorkou."
"OK, to najdem."
Po hodině jsme ho našli. Mezitím jsem si schrupla, probrala jsem se mírně otrávená (alkoholem) a napadla mne pomsta: Michalu vzbudím a přinutím, aby naše hosty bavila, zatímco já si půjdu lehnout. Dobrej nápad.
Zaparkovali jsme před vchodem a jali se zvonit dole na zvonek. Po deseti minutách, kdy už se v baráku svítilo jako o V.....ch, se ozval v reproduktoru chlapský hlas - kdo to je, korva? napadlo mne. "Kdo to je?" ptali se Mauři. Korva, já jsem zapomněla na Jardu!
"To je baby sitter - Jardo, otevři!"
Hodný Jarda už na nás čekal ve dveřích. Ani se nezeptal, co to sebou táhnu za chlapy, jen: "Kde je Michala?" a "Pssst, ať nevzbudíte Honzíka!"
Večírková nálada ze mne nějak vyprchala, pomsta mi nevyšla, korva co dál? No nic, hoši jsou zde, je nutno jim nabídnout drink.
"To jsou, Jardo, naši noví kamarádi, přišli na večírek a počkají tady na Michalu. Posaď je a něco jim nalej."
Maurové se tváří v tvář zápasníkovi Adónisovi sice trošku zarazili, pozvání nicméně přijali. Posadili se na pohovku, já na toaletu, dostali nějaké pitíčko a poslední, co jsem před usnutím slyšela, bylo: "No, ona to má manželka ve zvyku, víte, občas se napije a pak neví, co dělá, tak kdybyste dopili, rád jsem vás poznal, ale máme malé dítě a ráno jdeme do ZOO, dlužím vám něco za benzín?"
Když mne Jarda vytáhl ze záchodu, byli jsme již sami doma. Vytáhl mne proto, že měl o mne strach, aby se mi něco v opilosti nestalo. Chtěl mi vnutit aspirin, dožadovala jsem se whisky, dostala jsem whisky a uložil mne na gauč.
Spala jsem asi hodinu, když mne probudil řev a mlácení na dveře. Již svítalo.
Do chodby vpadla Michala, za ní počerný chlap s jedním zlatým zubem vpředu, Jarda ho držel za flígl, dával mu tisícovku, mrmlal svoji historku o manželce a ZOO (čuně polygamistické!) a Michala chlápkovi něco rvala z druhé ruky. Nakonec mužíka uspokojili tisícovkou, lahví skotské whisky na cestu (a Michaliným snubákem, jak jsem se později dozvěděla) a chlápek vypadl. Jarda Michalu ošetřil panákem místo aspirinu, skočil do auta pro cigára a Michala se na mne vrhla: "Korva, kdeste?? Já na vás čekám v celý večer v Silvii?"
"Jsi normální, takhle mne tam nechat??? Vidělas ty chlapy? A cos to přitáhla??"
"Ty nejsi normální, jasně jsme se domluvili, že jedem do Silvie, tak proč jste tam nepřijeli? Víš, co se mi mohlo stát? Vidělas HO???"
Michala v Silvii sedla k baru, objednala si cinzano, přihrnul se Jugoslávec a objednal jí šampaňské. Když jsme nejeli, Michala se rozhodla, že jede domů. Jugoslávec byl ale jiného názoru, šampaňské, zřejmě podle místních zvyklostí, považoval za uzavřenou smlouvu o provedení sexu. Michala argumentovala, že ji přece pozval? Cha, pozval, ale čestný Jugoš přece nikdy nic nedělá nezištně! co si jako o něm myslí, že je nějaký podvraťák? Tak ať si Michala vybere, buď sex, nebo zaplatit škodu. Škoda obnášela 200.- za Bohemku a 1300,- za ušlý sex. No, nakonec došlo ke rvačce, která vyvrcholila vynesením Michaly i Jugoslávce ze Silvie. Michala nasedla do stodvácy s úmyslem uprchnout. Jugoš si k ní ale přisedl se svým úmyslem, tedy čerpat zaplacené benefity anebo získat splacení dluhu. Michala tedy navrhla, protože narozdíl ode mne si na Jardu, svalnatého vyhazovače, vzpomněla, že mu peníze dá, ale že je má doma. OK, řekl Jugoš, ale pro případ, že bys tam měla manžela, mi dáš fant. Jediná cennost byl snubní prstýnek, pro stále se rozvádějící Michalu ne až tak úplně cenný, nicméně nechtěla ho dát bez boje. Nakonec jí ho Jugoš serval i s kusy masa a jelo se. A dál už to znáte. Jugoš získal tisícovku, zánovní ballantinku a prstýnek, který slíbil vrátit, až mu Michala přinese do Silvie zbývající dlužné pětikilo.
"Dobře ti tak!"
Pak nám Jarda trochu domluvil ("Míšo, jsi MATKA!"), uložil nás, připravil Honzíkovi snídani a pustil mu pohádky, umyl nádobí, uklidil nám boty a opustil nás. Navždy. Pak už jsem musela platit nájem.

[Kohant]

kdyby to někdo čet, pošlete mi prosím tři věty na mail o čem to bylo

[Friday]

Jak šla hloupý Honza bez buchet z Moravy do Prahy.

[(skrytý)]

A dál?

[Saturday]

Až do tý zastávky jsem nevěděla kdo to.

[alexx]

Kohante to musíš přečíst celý.

[Tigra]

Friday mne včera přiměla jet MHD, ale stejně to nevyšlo úplně stoprocentně, downtown jsem jela autem, až nazpět šalinou a metrem a díky šalině jsem nemusela přestupovat, já s tím mám totiž blbou zkušenost.
Jednou (dávno, prosímvás!!!) jsem totiž jela na prohlídku bytu k pronájmu někam do Kotěhůlek-Stodůlek, vůbec netuším kam, jenom vím, že to bylo na opačném konci některé trasy metra, než jsem bydlela. TAM jsem jela taxíkem, nějak jsem nestíhala, bylo to nějak v podvečer a já jsem zrovna vstávala, protože jsem den před tím byla na nějakém hrozném večírku. Prohlídku jsem absolvovala se štěstím; bylo to v 11. patře, takže bylo štěstí, že jsem jim to tam nepozvracela, byt jsem rovnou zamítla, zeptala jsem se, kde je metro a odkráčela s úmyslem co nejdříve se dostat do postele a obšťastnit se nějakým brufénkem a/nebo samaritánem.
V metru jsem se soustředila především na to, abych neupadla (nikdo mne nepustil sednout, ani děti, hovada, tak zle mi bylo), neusnula a abych vystoupila tam, kde mám. Pořád jsem si říkala "vystoupit - Luka, vystoupit - Luka"... a visela jsem na té tyči blízko dveří, kdybych to náhodou nějak propásla. Vemte si, že to bylo asi 20 zastávek metrem, strašně daleko a dlouho!
Tak si visím, visím, pochrápávám, přežívám...a najednou někdo říká: "Stanice Muzeum. Přestup na trasu B." To byl jasný příkaz!!! Tak jsem vystoupila, ani mi nebylo divné, že mi hlasatel tyká, zařadila se do davu a jala se přestupovat na trasu B. Až při chůzi mi došlo, že to nebyl příkaz, nebo alespoň pro mne, že já jsem měla normálně stát a pokračovat až na konec trasy. Co teď? Vrátit se? To je blbé, lidi mně uvidí, řeknou si "ta je ožralá tak, že ani neumí jezdit metrem"... dokončila jsem tedy přestup, odjela metrem do stanice Florenc, tam jsem uposlechla příkazu o přestupu na trasu C, odjela jsem na Můstek, tam jsem už suverénně nastoupila na Ačko a po hrubé půlhodince jsem se dostala do stanice, kde jsem uposlechla první, nesprávný, příkaz (error).

[brettka]

Moc mi to nesedí, Stodůlky jsou na B, Luka taky a není to 20 zastávek

[Tigra]

To neřeš, jde o podstatu, ne o detaily, si to nepamatuju. Ale možná, že jsem jela ze Stodůlek na Luka pře Hlavní nádraží, nakonec proč ne, metro tamtudy vede.

[Tigra]

Včera jsem byla v Tescu, u pokladny jsem vytahala krámy z kočáru, smrad už vyváděl hladem, vytáhla jsem z pod kočáru termoflašku a ukazuju mu to, jekože zaplatím a půjdeme papat (hami-hami-mňamy-mňamy ). Pokladní byla taková robustní a veselá mladice v mém věku, šišlala na něj, burácela "já se ti nedivím, mimísku, já mám taky hlad!", pak jsem ten velký nákup zase sbalila zpátky pod-na-do kočáru a odpravila ten cirkus do food courtu.
Tam jsem to všecko vyvalila na stůl a jala se hledat flašku. Smrádě houkalo, flaška nikde. Nakonec jsem popadla kvílící robě a kabelku, všechno ostatní nechala na hromadě v KFC a řítíme se k pokladně. Hlučná pokladní na nás zdálky mává a huláká "Tady to máte", takže všichni lidi v okolí se na nás zaměřili, doběhnu tam, pokladní tam měla košíček "ztráty a nálezy" a v něm naši flašku a nesmírně ušmudlaný a potrhaný balíček Startek bez filtru. Vzala jsem termosku, poděkovala a ta hrombaba v dobré vůli zaburácela "A ty cigára co???". Všichni v okolí se zastavili a dívali se na mně, jako na matku - vyrhela, někdo možná už vytáčel sociálku. Myslela jsem, že se na místě propadnu. Do toho ten harant řval jakoby chtěl potvrdit matčinu nedostatečnou péči a zanedbávání.
Stála jsem tam jak žáček přistižený za školou a nakonec jsem jenom pípla "to nejsou moje". Nicméně jsem si je asi měla radši vzít, protože v tu chvíli jsem zcela zřetelně četla ze všech obličejů "....a ještě navíc LŽE!". Utekla jsem.
A to jsem, tentokrát, neměla v kočárku ani jednu láhev alkoholu, prosím.

[Kohant]

Kam teď budeš chodit nakupovat?

[Tigra]

Za tři měsíce na to snad zapomenou.

[Kohant]

Jo ty tam pojedeš zas až před Vánocema?

[Tamy1]

Až na svatýho Kosmase Kudrnáče!