Moje matka velice dobře vychází se všemi už dospělými vnoučaty. Má jich šest. Co řekne babička, je svaté i kdyby to byla sebevětší kravina (i když teď už děti používají i svůj mozek a některé věci si přeberou). Že to bylo o hodně jinak, když jsme my segry byly v tomto dospívajícm věku, naše vztahy s mamkou byly fakt dost děsivé, nikomu to nepřeju a naše děcka už si to, bohudík (i když sekundu jsem zvažovala napsat "bohužel") nepamatují. Někdy mě to vážně sere. Udělám nějaké rozhodnutí a matka, aby vypadala dobře, to vrátí v jejich prospěch. Já jsem ten debil a ona ta, která tak hezky všechno vyřeší.
Ty věty, co říká,Tigře, tobě, jsem v bleděmodrém slýchala hodně často. My jsme totiž s našima i bydleli
Největší děs. A nepovažuju to za nevinné kecičky, ale takové drobné schválnosti, které člověka opravdu můžou rozhodit.