od Tigra » stř 09. lis 2011 21:03:28
Já si občas na něco vzpomenu. Ne, že bych too cítila jako křivdu, spíš jako kuriozitu, ale dám si pozor, abych to svojíí dceři nikdy neřekla.
Když mi bylo asi 11-12, tak máma byla v nemocnici. Chodili jsme za ní a já jsem ji chtěla překvapit, tak jsem usmažila koblížky, takové mrňavé. A protože jsem proslulá svojí zručností, stejně jako zpěvem, byly to takové malé napůl brikety-napůl těsto. Vybrala jsem ty snáze identifikovatelné, dala do krabice a zanesli jsme jí je. Seděla s bábama venku na sluníčku a čekaly na návštěvy. Báby se na to hned vrhly, hrabaly se v krabici... Ona asi už tam měla nějaké řeči; ale hlavně potom, když se vrátila, tak mi říkala, že se za ty koblihy před nima hrozně styděla.
Dej si sklenku, nevíš co tě čeká venku.